Leden v květnu, aneb focení č. 2

Dlouho jsem přemýšlela v jakém stylu by se mělo nést lednové focení. Když nad tím zapřemýšlíte 1. měsíc v roce není charakteristický žádným svátkem ani událostí. Vánoce a Silvestr už proběhly a Valentýn, 1. máj nebo Velikonoce nás teprve čekají, proto jsem si řekla, že uděláme na začátek něco roztomilého :D.
Prvotní myšlenka byla vyfotit dvě děti s mísou domácích špaget se kterou by se mohly pořádně vyřádit a my mohli nafotit opravu zajímavé a netradiční fotografie. Jedna z maminek si to ale nakonec rozmyslela a do focení s námi nešla i přesto jsme pořád měli v záloze krásnou malou slečnu Karolínku, která má hezký úsměv, okouzlující modré oči a hlavně pořád veselou náladu.

Protože odpadlo jedno miminko/ batole museli jsme upravit i celé focení. Nakonec jsme se místo špaget rozhodli pro hamburgery. Přišlo nám zajímavé udělat na fotce menší souboj Davida a Goliáše a ukázat jak se malé dítě může poprat s obrovským hamburgerem. Kdyby naše plány nevyšly podle představ a Karolínka měla s hamburgerem nějaký problém připravila jsem si doma ještě několik malých hamburgerů nebo-li sliderů.

 Kvůli hezkému cihlovému obložení jsme se rozhodli fotit v restauraci U Řeky, o které jsem  před pár měsíci psala i zde na blog.
Přišli jsme asi v deset hodin a celé focení netrvalo déle než 45 minut. Všechno bylo trochu narychlo, protože hamburgery nejsou jídlo, které můžete přenášet z místa na místo a vše zůstane tak krásné jako doma. Houska se velice rychle promočí, salát zvadne, rajče okorá. Abych neměla na místě tento problém všechno jsem si nachystala do misek a hamburger skládala až na místě.

Samotné focení bylo ze začátku trošku složité. Karolínka si nechtěla sednout a o hodně radši zkoumala zařízení restaurace a akvárium s rybami. Nakonec jí maminka, která nám s ní ochotně pomáhala, zabavila hračkou z dětského koutku na kterou se pak ale soustředila víc než na samotný hamburger. I přesto mu nakonec přišla na chuť a i když samozřejmě slidery nejedla celé, nic ji nebránilo v tom je rozebrat a jíst jen ty části, které se jí zalíbily, nebo jí chutnají a zbytek roztírat po podlaze nebo po sobě.

Během 45 minut focení se toho událo opravdu hodně přes fázi "víc mě zajímá hračka než hamburger" jsme se dostali do fáze "co mi to bereš, ten hambáč je můj". Několikrát jsme řešili pláč, když se maminka vzdálila na více než 3 metry a v momentě kdy se vrátila se z Karolínky stalo znovu to usměvavé miminko, které jsem poznala na začátku.
Určitě to byla neuvěřitelně dobrá zkušenost a těším se na únorové focení.